Máte strach z éček? Možná úplně zbytečně

Slovo „éčka“ zní hrozivě. V představách se často objeví chemie, laboratoř a něco, co by v jídle „nemělo co dělat“. Jenže realita je o dost střízlivější. Označení E samo o sobě neznamená nic špatného. Znamená jen to, že daná látka byla schválená pro použití v potravinách v rámci Evropské unie a prošla bezpečnostním hodnocením.

Jinými slovy: když na obalu vidíte písmeno E a číslo, neznamená to automaticky problém. Znamená to, že víme, co tam je, a že je to regulované.

Co vlastně „éčka“ jsou

Éčka jsou přídatné látky, odborně aditiva. Přidávají se do potravin z praktických důvodů. Pomáhají prodloužit trvanlivost, zachovat chuť, barvu nebo konzistenci. Bez nich by řada potravin vydržela jen velmi krátce nebo by se rychle kazila.

Patří sem například konzervanty, antioxidanty, zahušťovadla, stabilizátory nebo barviva. Vždy musí být uvedeny ve složení výrobku a řazené podle množství, od nejvíce zastoupených po ty méně výrazné.

Ne všechna éčka jsou umělá nebo „chemická“

Tohle je zásadní bod, který se často přehlíží. Spousta éček má přírodní původ a běžně se vyskytuje i v potravinách, které považujeme za přirozené.

Například:

• E100 je kurkumin, barvivo z kurkumy

• E101 je vitamin B2

• E300 je vitamin C

• E440 jsou pektiny, tedy vláknina z ovoce

• E306 až E309 jsou tokoferoly, tedy vitamin E

Ano, i vitaminy mají svá „éčka“. Jen se o tom moc nemluví, protože to nezní tak dramaticky.

Proč se éčka do potravin vůbec dávají

Důvodů je víc a většina z nich není o klamání spotřebitele. Jde hlavně o bezpečnost a stabilitu potravin.

Konzervanty chrání jídlo před plísněmi a bakteriemi. Antioxidanty brání žluknutí tuků. Zahušťovadla a stabilizátory udržují strukturu potraviny tak, aby se nerozpadala, neoddělovala voda a tuk a aby měla stejnou konzistenci od výroby až po otevření doma.

U potravin pro speciální výživu, například pro diabetiky nebo lidi s intolerancemi, se některá aditiva používají cíleně, aby bylo možné snížit obsah cukru, tuku nebo lepku.

Kde už je na místě být opatrnější

To, co je skutečný problém, nejsou jednotlivá éčka, ale celkový charakter potraviny. Čím víc je výrobek průmyslově zpracovaný, tím větší je pravděpodobnost, že obsahuje kombinaci více aditiv, soli, cukru a levných tuků.

Typickým příkladem jsou levné uzeniny, instantní jídla, hotové omáčky nebo trvanlivé sladkosti. Tam už nejde o jedno éčko, ale o celý koktejl látek, který tělu dlouhodobě nepřidává.

Jinými slovy: problém není E300 v jogurtu, ale párek, který má složení delší než nedělní oběd u tchyně.

Co řeší odborníci a co řeší veřejnost

Odborníci se dnes shodují, že větším rizikem než jednotlivá aditiva je dlouhodobě nevyvážená strava. Příliš mnoho zpracovaných potravin, málo vlákniny, málo zeleniny, málo skutečného jídla.

Samozřejmě existují lidé citliví na určité látky. U nich se mohou objevit intolerance nebo nepříjemné reakce. Tam má smysl být obezřetný a sledovat, jak tělo reaguje. To ale není důvod házet všechna éčka do jednoho pytle.

Jak se v tom vyznat bez stresu

Nemusíte studovat tabulky ani se učit čísla nazpaměť. Stačí jednoduché pravidlo zdravého rozumu.

Když vezmete do ruky výrobek a složení je krátké, srozumitelné a většinu položek poznáte, jste na dobré cestě. Pokud je složení dlouhé, plné neznámých názvů a výrobek se tváří spíš jako chemický experiment než jídlo, dejte ho zpátky do regálu.

A pokud máte možnost vybrat potravinu s jednodušším složením, je to vždycky dobrá volba. Ne ze strachu, ale z klidu.

Shrnutí bez paniky

Éčka nejsou automaticky zlo. Jsou to jen označené látky, které prošly kontrolou. Některé jsou přírodní, některé technologické. Rozhodující není samotné písmeno E, ale to, kolik průmyslově zpracovaných potravin jíme a jak často.

Když stavíte jídelníček hlavně na běžných surovinách, vaříte jednoduše a hotové výrobky používáte s rozumem, není potřeba se éček bát. Tělo nejvíc ocení pravidelnost, lehkost a jednoduchost. A to je zpráva, která uklidní víc než jakýkoli seznam zakázaných čísel.

Pokud chcete, můžeme se příště podívat na konkrétní typy potravin a říct si, kde se složení opravdu vyplatí řešit a kde to nemá smysl hrotit.

autor: PhDr.Karolína Hlavatá, Ph.D., diabetoložka